Eva Pavlíková (Česko.Digital): Když zvládnete uřídit dobrovolníky, zvládnete cokoliv

V dalším díle podcastu CEO na ostří nože mluvíme s Evou Pavlíkovou, CEO neziskové organizace Česko.Digital, která pod heslem „Skrz jedničky a nuly měníme Česko k lepšímu“ spojuje expertní dobrovolníky při řešení společenských problémů. Ve studiu je s ní také Kristýna Tvrdá, senior konzultantka Kogi CON, která v organizaci dobrovolničí jako scrum master. Díky tomu se na firemní kulturu neziskové organizace díváme z obou stran.

Hlavní rozdíl oproti komerční firmě je podle Pavlíkové v tom, že organizace si lidi nevybírá. Lidé si vybírají ji, protože hledají smysluplnou práci a chtějí být užiteční. Komunita má přes 5 500 lidí ve Slacku, v aktivních obdobích pracuje na projektech pět až šest set z nich. Kmenový tým má kolem deseti lidí a celá organizace funguje převážně na dálku. Řídit dobrovolníky je podle Pavlíkové „hrozně velký kočičinec“, a proto se říká, že kdo to zvládne, zvládne cokoliv. Organizaci podle svých slov neřídí. Vytváří prostředí, ve kterém se lidé cítí dobře, užitečně a vidí smysl.

Kristýna Tvrdá to potvrzuje z pohledu dobrovolnice. V komunitě nikdo nevnímá „shora“ a „zespoda“ a nikdo se necítí, že má šéfa. Lidi táhne smysl projektu. Bonusy jim vzít nemůže, a tak sází na transparentnost, jasné směřování a dobrou spolupráci. Úkoly si lidé berou sami podle své kapacity ve čtrnáctidenních sprintech, a když je nesplní, vidí to celý tým. „Nikdo se nechce cítit jako ten, kdo to kazí,“ říká. Jako scrum master naopak často brzdí lidi, kteří si berou příliš mnoho.

Pavlíková upozorňuje i na stinnou stránku dobrovolnictví. Hledání smyslu může být návykové, téměř jako droga, a lidé pak zanedbávají koníčky nebo rodinu. „Pokud nejsi srovnaný sám se sebou, tak prosím tě nedobrovolniči,“ říká. Nikdy podle ní není špatně nepomáhat. Nejdřív je potřeba pomoct sobě, a teprve pak druhým. Z organizace přitom za tři roky nikoho nevyloučili. Lidé, kteří se v ní neshodnou, podle její zkušenosti odcházejí sami.

Kulturu organizace nejvíc definuje radikální transparentnost. Vedení nemá žádný uzavřený kanál a všechno se řeší veřejně. Podle Pavlíkové to šetří čas i nedorozumění, protože jakmile vznikne tajný prostor, lidé přestanou rozlišovat, co je veřejné a co ne. Tvrdá přiznává, že pro ni to byla jedna z nejtěžších věcí: psát o dovolené čtyřem stovkám lidí jí zpočátku připadalo jako spamování. Taková otevřenost podle ní vyžaduje senioritu, umět správně komunikovat a nebrat si věci osobně. Když se tým zasekne ve vztazích a křivdách, pomáhá vrátit se k jedné otázce: co chceme za tři měsíce doručit?

Na co ještě v podcastu najdete odpověď?

• Jak funguje organizace, která stojí na smyslu (purpose-led), a ne na šéfech

• Proč by člověk, který není srovnaný sám se sebou, neměl dobrovolničit

• Vyloučila organizace někdy někoho ze svých řad?

• Jaká jsou rizika a přínosy naprosté transparentnosti a otevřené komunikace

• Co je expertní dobrovolnictví a proč by mohlo nahradit část firemních školení

• Jak spolu spolupracují technici a netechnici, když je spojuje stejný cíl

Příběh dobrovolnické komunity ukazuje, že lidi nemusí držet pohromadě peníze ani kontrola. Stačí jasný smysl, otevřená komunikace a prostředí, ve kterém si lidé sami řeknou, co zvládnou. A to je lekce, kterou si mohou vzít i komerční firmy.